Veřejnoprávní média potřebují předvídatelné financování. Nezávislá média potřebují čtenáře a inzerenty. Všichni ale potřebují důvěru, kterou samotné označení „etické prostředí“ nezaručí. Doložka Václava Moravce, spor Michala Kovačiče s Markízou, starší fotografie Deníku N i rok omezení Petra Šimůnka mě vracejí k jedné otázce: Co si za „etické prostředí“ vlastně kupuje zadavatel?

Ve 4:36 ráno se rozhodovalo o 3,5 milionu domácností

V sobotu 24. října ve 4:36 ráno poslala Sněmovna do druhého čtení návrh zákona, který má zrušit poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas. Předcházel tomu zhruba dvacetihodinový jednací den, pevně stanovený čas hlasování a omezená rozprava, ve které se k řečništi nedostalo až 65 přihlášených poslanců. Česká televize má podle návrhu dostat příští rok ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun, zhruba o miliardu méně, než letos plánuje vybrat na poplatcích; Český rozhlas 2,065 miliardy, asi o 400 milionů méně.

Poplatek 150 korun měsíčně platilo ke konci roku 2025 celkem 3 493 847 domácností. Lupa.cz Prezident Petr Pavel k nočnímu hlasování řekl: „Nelze unáhleně dělat kroky, které nepůjde navrátit.“ Tisíce lidí vyšly na Staroměstské náměstí, zaměstnanci ČT a ČRo vyhlásili na úterý 3. listopadu celodenní stávku.

Obvykle tu prvního v měsíci píšu o reklamě, médiích a číslech. Dnes píšu o veličině, kterou v žádné mediální tabulce nenajdete, a přitom na ní stojí všechny ostatní: o důvěře. A hlavně o tom, kdo ji médiím buduje a kdo ji, často v dobré víře, utrácí.

Poplatky chtěla zrušit i ODS. Spor se vede také o způsob

Debata o tom, jak financovat veřejnoprávní média, je legitimní a nepatří jedné straně. Senátor Richard Svoboda a Edvard Kožušník z ODS navrhli zrušit poplatky už v březnu 2009 a financovat ČT a ČRo z podílu na DPH. V Senátu tehdy neuspěli. ČT24, Lupa.cz

O nezávislosti přitom nerozhoduje jen to, jestli peníze přijdou poplatkem, nebo ze státního rozpočtu. Rozhoduje, kdo může jejich výši každý rok měnit, jak předvídatelné financování je a kdo jmenuje a odvolává vedení. Přesun do rozpočtu bez těchto pojistek dává politikům další páku, a to je věcná otázka, kterou by média měla vysvětlovat srozumitelněji než slovem „puč“.

Ústavní právník Marek Antoš zpochybňuje, zda byly splněny podmínky pro pevný čas hlasování; případný úspěch ústavní stížnosti ale označuje za nejistý. Jan Kudrna naopak postup za neústavní nepovažuje. Ani mezi právníky tedy nepanuje shoda. Obavě ze slovenského scénáře přesto rozumím. Slovensko zrušilo koncesionářské poplatky od 1. července 2023 a o rok později nahradilo RTVS novou STVR. Podle Digital News Report 2026 klesla důvěra ve zpravodajství veřejnoprávního vysílatele proti období před reformou v roce 2024 o deset procentních bodů. To samo o sobě nedokazuje, že pokles způsobilo zrušení poplatků; ukazuje to však, proč nelze změnu financování oddělit od změn řízení a obsahu. Digital News Report – Slovensko.

Médium nemá svědomí. Má vlastníka, pravidla a lidi

Když někdo řekne „morálka médií“, zajímá mě, co se za tím označením skrývá. Svědomí má člověk: reportér, editor, moderátor. Médium jako instituce má vlastníka, způsob financování, etický kodex, redakční radu a politiku oprav. V rejstříku a ve výroční zprávě ověříme část této struktury, skutečnou redakční nezávislost ale samy nepotvrdí. Tu ukazuje praxe. Stejně jako morálku jednotlivce: zvlášť ve chvíli, kdy dodržení pravidla něco stojí.

Spojení obou vrstev je jednoduché a křehké. Nezávislé médium si půjčuje morální kredit svých lidí: předplatitel platí Deník N, protože věří jeho redaktorům, a divák obhajuje poplatek za Českou televizi, protože věřil Václavu Moravcovi. Lidé si zpětně půjčují důvěryhodnost instituce: „volám z České televize“ otevírá dveře, které „volám já“ neotevře. Když jednotlivec promění kredit instituce ve vlastní výhodu, účet zaplatí instituce. A když instituce zamlží, kdo ji ve skutečnosti ovládá, znehodnotí práci i těch nejpoctivějších lidí v ní.

Proto se dnes ptám na obojí. Na konkrétní rozhodnutí lidí, kteří po jiných vyžadují přesnost, i na vlastnickou strukturu vydavatelství, které se po jiných ptá, kdo za nimi stojí.

Doložka nezakazuje pracovat. Zakazuje konkurovat

Václav Moravec skončil v České televizi dohodou v březnu 2026. Podle ČT ho měla půlroční konkurenční doložka omezovat do září. Zákoník práce ji definuje přesně: zaměstnanec se zaváže, že se „zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“, a zaměstnavatel mu za každý měsíc platí vyrovnání nejméně ve výši poloviny průměrného výdělku. § 310 zákoníku práce. Není to plošný zákaz práce. Které konkrétní činnosti mohl Moravec vykonávat, však závisí také na znění a platnosti jeho dohody. Výklad MPSV.

V neděli 24. května 2026 ve 12:00 spustil Poledne s Moravcem, politickou debatu v čase, kdy Česká televize vysílá Nedělní debatu, nástupkyni jeho Otázek. Stejný žánr, stejný den, stejná hodina: z pohledu boje o diváka jde podle mě o zjevnou konkurenci. Zda tím porušil platnou smlouvu, je ovšem samostatná právní otázka. Médiář – Moravcovo vysvětlení.

Jeho veřejnou argumentaci vystihují dva výroky zachycené Médiářem. V prvním říká, že „nechci ani korunu od ČT za práci, kterou jsem neodvedl v rámci konkurenční doložky“. Médiář, 1. května 2026. Jenže vyrovnání z doložky není mzda za odvedenou práci. Je to cena za dodržení závazku nekonkurovat. Samotné vrácení peněz není zákonným způsobem zániku doložky. Druhý výrok zní: „Se svými právníky tvrdím, že konkurenční doložka je neplatná, protože neposílám čestné prohlášení.“ Médiář, 23. května 2026. Advokát Jáchym Stolička pro Seznam Zprávy vysvětlil, že zákon čestné prohlášení jako podmínku platnosti nevyžaduje, zároveň ale upozornil, že záleží na konkrétní smlouvě. Bez ní nelze spor rozhodnout od stolu. Seznam Zprávy.

Představme si podobnou argumentaci u domácnosti, která nechce platit televizní poplatek: „Nevidíme v něm smysl, tak ho považujeme za mrtvý.“ Poplatek je zákonná povinnost, doložka smluvní závazek, jehož platnost lze zpochybnit; právně to není totéž. V rovině veřejného vysvětlení ale vidím stejný požadavek: říct přesně, na základě čeho už podle mě pravidlo neplatí. U novináře, který tuto přesnost vyžaduje od politiků, mi nestačí gesto vrácených peněz.

Česká televize 10. června oznámila, že smluvní pokutu uplatnila, a na platnosti dohody trvala; Moravec její výklad odmítl. Médiář. Pro úplnost: dozorčí komise Rady ČT už v březnu 2025 označila konkurenční doložky za nadužívané. Moravcova námitka, že televize postupuje selektivně, si zaslouží odpověď. Sama však neprokazuje neplatnost jeho konkrétní dohody. K 1. listopadu 2026 jsem nenašel veřejně doložené konečné vyřešení sporu, a proto netvrdím, že o porušení smlouvy už pravomocně rozhodl soud.

Odbory necelých deset týdnů před projevem

Příběh nezačíná posledním vysíláním. V prosinci 2023 přišel do vedení zpravodajství TV Markíza Michal Kratochvíl. V lednu a únoru 2024 poslala redakce vedení dopis s výhradami k zásahům do obsahu a případ prověřovala redakční rada CME. Podle reportáže Seznam Zpráv z prosince 2025 připustil u soudu zásahy do obsahu šéfredaktor zpravodajství Tibor Mattyašovský. Bez tohoto kontextu by text nebyl férový.

Dne 19. března 2024 bylo oznámeno založení Spravodajských odborů TV Markíza. Televize tehdy vysílala přibližně 27 a půl roku: začala 31. srpna 1996. V osmičlenném výboru byli mimo jiné Michal Kovačič a Viktor Vincze, předsedou se stal Kovačič. Oznámení odborů, historie Markízy. Členy příslušného odborového orgánu chrání slovenský zákoník práce: k výpovědi či okamžitému skončení zaměstnavatel potřebuje předchozí souhlas zástupců zaměstnanců. Ochrana není absolutní; za splnění dalších zákonných podmínek může soud uznat výpověď za platnou i přes jejich písemný nesouhlas. § 240 odst. 9 a 10 Zákonníka práce.

O necelých deset týdnů později, v neděli 26. května 2024, zakončil Kovačič díl pořadu Na telo neohlášeným projevem o tlaku vedení a „plíživé orbanizaci“ slovenských médií. Zazněl přímo v živém vysílání; nešlo o předtočený komentář schválený před odvysíláním. Markíza mu 28. června dala výpověď pro závažné porušení pracovní kázně, přestože odbory nesouhlasily.

Založit odbory v konfliktu s vedením je legitimní způsob, jak hájit zaměstnance. Samotné pořadí událostí nedokazuje, že vznikly jako osobní štít před plánovaným projevem; popsané spory v redakci naopak vysvětlují, proč je zaměstnanci mohli potřebovat. Otázka pro Kovačiče je podle mě jiná: jak odděloval roli předsedy odborů od pravomoci moderátora rozhodnout, co zazní v živém vysílání? A přiznal by stejnou volnost člověku, s jehož poselstvím by nesouhlasil?

Mestský súd Bratislava IV 3. září 2026 rozhodl, že výpověď byla neplatná. Současně podle reportáží ze soudu konstatoval, že Kovačič pracovní kázeň porušil, ale výpověď byla nepřiměřenou reakcí. Kvůli okolnostem případu včetně oboustranné ztráty důvěry zároveň rozhodl o skončení pracovního poměru dnem právní moci rozsudku. Při vyhlášení rozsudek pravomocný nebyl; pozdější procesní vývoj se mi k 1. listopadu nepodařilo doložit. Denník N, reportáž z vyhlášení rozsudku.

Titulek „Kovačič vyhrál“ tedy má faktický základ: uspěl se žalobou na neplatnost výpovědi. Nevystihuje ale celý výsledek. Kovačič jej interpretuje jako úspěch boje za svobodu slova, Markíza zdůrazňuje porušení pracovní kázně a pracovněprávní povahu sporu. Předmětem rozhodnutí byla konkrétní výpověď a další trvání pracovního poměru. Soud přitom zkoumal také okolnosti projevu. Podle reportáže z jednání soud uvedl také to, že jeho výroky neobsahovaly osobní útoky ani nepravdivá tvrzení a že propuštění bylo nepřiměřeným zásahem. Z výsledku však nelze udělat obecný soudní verdikt o kvalitě zpravodajství Markízy.

Věcně podstatný výsledek stručně popsala i jeho manželka, novinářka SME Zuzana Kovačič Hanzelová, na Instagramu: „@michal__kovacic práve vyhral súd s Markízou a jeho výpoveď je neplatná.“ Je to přesné oznámení úspěchu se žalobou, nikoli úplné shrnutí rozsudku. Kovačič sám pod společnou fotografií přidal širší výklad: „Nebol to pre mňa obyčajný pracovnoprávny spor, ale súboj o slobodu slova. (…) Súd dnes vlastne dal za pravdu nášmu boju, v ktorom nám od začiatku išlo o spravodajstvo a divákov.“ Pokračuje kritikou trdelníků a kominíků v Televíznych novinách i vyřazené reportáže o Očistci. Je to jeho interpretace významu sporu, nikoli doslovný obsah soudního výroku. Právě tento rozdíl by podle mě měl novinář svému publiku vysvětlit. Zachycený příspěvek má 8,2 tisíce lajků; samotné číslo neříká, kterou jeho část lidé podpořili. Bratislavak.sk, Kanal1.sk.

Kovačič vystoupil otevřeně a po výpovědi se bránil u soudu. Takový postup respektuji. Moderátor živého pořadu má ale mimořádnou důvěru vysílatele: neohlášené sdělení zazní dřív, než ho může redakce posoudit. Kdo tuto možnost použije pro vlastní poselství, byť ve veřejném zájmu, zasahuje také do odpovědnosti vysílatele. Spor o hranici mezi redakční nezávislostí a pracovními povinnostmi se tím neztrácí, ani když soud výpověď označí za neplatnou.

Deník N: starší fotografie a necelých devět minut před volbami

V pátek 9. října 2026 ve 13:51 zveřejnil Deník N fotoglosu Jakuba Plíhala o parkování v centru Prahy s perexem „Politici se předhánějí v nicnedělání“. Ve 14:00 se otevřely volební místnosti komunálních voleb. Pražskou dopravu měli od února 2023 v gesci Piráti: nejdřív Zdeněk Hřib, od prosince 2025 Jaromír Beránek. To neznamená, že nesli výlučnou odpovědnost za každé rozhodnutí magistrátu či městských částí. Fotoglosa stranu nejmenuje. Den předtím vyšla od stejného autora fotoglosa o chodníku u Karlova mostu, jejíž závěr naopak přímo kritizuje ODS a ANO. Deník N, fotoglosa o parkování Hřibův nástup do dopravní gesce, Beránkův profil.

Klíčový detail: úvodní fotografie s dodávkou a ženou s kočárkem, která celou glosu prodává, pochází nejpozději z roku 2025. Mám to písemně potvrzené od ženy na snímku. Nejde tedy o čerstvou fotografii z předvolebního týdne. Starší snímek samozřejmě může ilustrovat stále aktuální problém. Nevysvětluje ale sám o sobě, proč redakce zvolila vydání necelých devět minut před otevřením volebních místností. Na to se ptám.

K fotoglose mám tři výhrady. První je právě načasování. Druhá je kontext: u jednotlivých situací bych ocenil jasnější vysvětlení, v čem je problém a kdo za jeho řešení odpovídá. Z fotografie samotné nemusí být patrné dopravní značení, délka zastavení ani případné oprávnění. Třetí je paušalizace v titulku. Bylo by nepřesné tvrdit, že glosa legální případy vůbec nerozlišuje: u Staroměstského náměstí výslovně připouští legální stání například při zásobování. Přesto mi její souhrnný rámec „na prasáka“ připadá příliš široký. Ne každý zachycený vůz musí dokazovat stejné pochybení. Ředitel vydavatelství Ján Simkanič článek osobně sdílel na Facebooku a na mou námitku odpověděl mimo jiné slovy „sám jste zavádějící a úplně mimo“. Vlákno se později nedalo načíst; nevím, kdo a proč jeho dostupnost změnil.

Úmysl redakce poškodit konkrétní stranu doložit nelze a netvrdím ho. Ani můj pracovní přehled předvolebních článků není reprezentativním auditem, ze kterého by šlo vyvozovat stranickou zaujatost celého média. Kritické texty v něm mířily napříč politickým spektrem, také Deník N se věnoval kandidátům ODS i ANO. Netvrdím kampaň. Ptám se na redakční úsudek. Etický kodex Deníku N slibuje ověřování faktů, oddělení názorů od zpráv a opravy chyb. Od média, jehož motto zní „Rozumět lépe světu“, čekám, že dokáže vysvětlit i vlastní načasování, místo aby kritika označilo za „úplně mimo“.

Deník N a otázka, kterou klade jiným: kdo vás vlastní?

Deník N se oprávněně ptá firem, politiků i konkurenčních médií, kdo za nimi stojí. Stejnou otázku si zaslouží sám. Většinová vlastnická větev vede od Nadace Independent Press přes společnost Independent Press a.s. k vydavateli N media a.s. Stránka Vlastníci uvádí poměr hlasovacích práv české a slovenské větve 2:1 a přibližně 15,4 % zaměstnaneckých akcií bez hlasovacích práv. Nadace vznikla na přelomu let 2020 a 2021; podle vydavatelství do ní čeští zakladatelé vložili své podíly, aby posílili nezávislost na jednotlivých investorech. To je smysluplná pojistka, nikoli automatický důkaz nezávislosti každého redakčního rozhodnutí. Vlastníci Deníku N, rozbor vlastnického řetězce.

Michal Půr upozorňuje také na Ivana Pavlíčka, který jako statutární zástupce jedná za Independent Press a.s. Advokát Aleš Rozehnal správně rozlišuje právo jednat za společnost od jejího vlastnictví: samotný podpisový mandát z Pavlíčka nedělá konečného vlastníka. Bez znalosti pravidel jmenování a rozhodování nelze tvrdit ani to, že správní radu nadace nikdo nevolí nebo že se nikomu nezodpovídá. Nadace navíc zveřejňuje i dozorčí radu. Michal Půr, Aleš Rozehnal.

Našel jsem ale konkrétní rozpor, který si vysvětlení zaslouží. Stránka Vlastníci Deníku N uvádí ve správní radě nadace Jitku Adamčíkovou, web nadace místo ní Martina Burdu; další čtyři jména se shodují. Může jít o neaktualizovanou stránku, samo o sobě to nedokazuje skryté ovládání. Pro čtenáře je to přesto zbytečná překážka. Od média, které stojí na důvěře předplatitelů, bych čekal aktuální přehled: kdo vykonává hlasovací práva, kdo rozhoduje o jeho mandátu a kdo ho může odvolat. Stejný standard, jaký bych chtěl od Agrofertu nebo od Penty. Vlastníci, správní a dozorčí rada nadace.

Petr Šimůnek: rok, který něco stál

Pozitivní příklad nemusí být hlasitý. Petr Šimůnek, zakládající šéfredaktor českého Forbesu, odešel z čela magazínu 2. února 2025 po třinácti letech. Nebyl to rok bez práce: od října 2025 připravoval s Janou Klímovou pořad Nic osobního, prostě byznys pro Český rozhlas Plus a moderoval firemní akce. Se svým novým samostatným podcastem podle zveřejněné časové osy počkal až po skončení doložky. V únoru 2026 napsal na LinkedIn: „Od února už nejsem vázaný konkurenční doložkou a můžu znovu naplno pracovat, tvořit a mluvit o tom, co dělám.“ Podcast Všechno začíná dnes spustil v březnu 2026. České podcasty Šimůnkovo vyjádření na LinkedIn citované Médiářem.

V pořadu Flow na e15 o tom roce řekl: „Ten rok byl hodně těžký.“ Nebyl to rok ticha ani úplné nečinnosti. Byl to rok omezení, po kterém oznámil návrat k vlastním projektům. Právě ochotu respektovat závazek, i když něco stojí, považuji za pozitivní příklad. Úplné smlouvy obou mužů ale neznám, a proto z jejich příběhů nedělám dva právně totožné případy.

Polsko: když obě strany volají „právní stát“, čtenář potřebuje vysvětlení, ne fandění

V pátek 30. října večer zasahovala policie u polského Ústavního soudu v konfliktu kolem jeho vedení. Soudkyně Anna Korwin-Piotrowska, zvolená současnou parlamentní většinou, oznámila suspendování předsedy Bogdana Święczkowského. Ten její pravomoc odmítl. Prezident Karol Nawrocki kvůli krizi přerušil cestu do Senegalu. Premiér Donald Tusk mluví o obnově právního státu, Jarosław Kaczyński o převratu; právní základ suspendování přitom zpochybňuje i Marcin Matczak, známý kritik PiS. Spor o složení a fungování soudu se táhne od roku 2015. Notes from Poland. Jeho historie ale není příběhem dvou automaticky rovnocenných provinění: Evropská komise už v roce 2016 rozlišovala tři řádně zvolená místa a dvě, která měla obsazovat až následující sněmovna. Právě takové rozdíly potřebuji pochopit, než si udělám názor na dnešní zásah. Doporučení Evropské komise.

Snažím se být maximálně neutrální. Přesto přiznávám, že z vlastních sil nedokážu v každém kroku rozhodnout, kdo má pravdu. Právě tehdy potřebuji novináře, kteří mi poctivě vysvětlí, jaké pravomoci kdo má, a ne ty, kteří mi rovnou řeknou, komu fandit. Čím složitější svět, tím cennější je médium, o kterém vím, že stejný metr použije na všechny, i na sebe.

Příspěvek starý čtyři minuty a pod ním fronta emocí

Jak těžká je to práce, ukazuje příspěvek Echo24.cz na Facebooku k polské krizi. V okamžiku, kdy Facebook u příspěvku ukazoval stáří „4 min“, už pod ním byly komentáře „Popravit“, „Zmrd!“, „Bolševický parchant. Doufám, že ho odsoudí za velezradu“ a koláž, která staví Donalda Tuska vedle Adolfa Hitlera. Z obrazovky nedokážu prokázat, které účty jsou automatizované a které patří skutečným lidem, proto jména, profilové fotografie i koláž rozmazávám. Vzorec je ale známý: rychlost, emoce, žádný argument.

Data k rozsahu toxických diskusí existují. TrollWall AI v analýze téměř 45 000 komentářů po střelbě na Filozofické fakultě UK označil zhruba 14 % za nenávistné. Firma upozornila, že dříve smazané komentáře nemohla zahrnout; skutečný rozsah problému proto podle ní mohl být větší. Za první rok svého fungování na Slovensku podle vlastních údajů zkontrolovala přes sedm milionů komentářů a více než dva miliony skryla jako toxické. Nejde přitom o měření podílu botů. CzechCrunch. Tento týden Stratégie informovaly o koupi konkurenčního Elv.ai společností TrollWall AI; Elv.ai podle firemních údajů prošel přes 80 milionů komentářů. Oba projekty vznikly v roce 2022 v reakci na zkušenost s online nenávistí po ruské invazi na Ukrajinu. Technologická obrana tedy existuje, musí ale rozlišovat nenávist od nepohodlné kritiky. Stratégie.

Širší kontext ukazují čísla Digital News Report 2026. Zprávám obecně důvěřuje 31 % českých a 19 % slovenských respondentů; na Slovensku jde o dosavadní minimum. Zprávám se občas nebo často vyhýbá 41 % českých a 47 % slovenských respondentů. Jde o online průzkum z ledna a února 2026, nikoli o důkaz dopadu zde popsaných událostí nebo komentářových účtů. Ukazuje ale, jak malý je prostor pro chybu. Seriózní médium nesoutěží jen s jinými redakcemi, ale také s emocemi, které se šíří rychleji než vysvětlení. Každý vlastní prohřešek jim dává munici. Digital News Report – Česko, Slovensko.

Důvěru si nelze nárokovat

Neobhajuji bezohledné řidiče, Piráty, Markízu ani Českou televizi. Netvrdím, že Václav Moravec, Michal Kovačič nebo redaktoři Deníku N jsou nemorální lidé. Obávám se ale, jak snadno se přesvědčení o vlastní pravdě stává omluvou pro obcházení pravidel. Samo o sobě by nám to jako omluva stačit nemělo, zvlášť u lidí, kteří si pravdu zvolili za povolání. Nezávislým médiím také neprospívá očekávání, že jejich podporovatelé budou každou výhradu považovat za útok na demokracii. Chci mít možnost je podpořit a zároveň se zeptat na smlouvu moderátora, na odbory, na stáří a použití fotografie nebo na jméno člověka, který hlasuje za vydavatele.

Veřejnoprávní média se dnes brání ve Sněmovně a na náměstích a já jim to přeji. Nejlepší argument pro ně ale vzniká také v každodenní práci: když novinář dodrží závazek, který ho něco stojí, redakce vysvětlí rozhodnutí, které by sama vyžadovala od politika, a vydavatel srozumitelně popíše, kdo za něj rozhoduje. Šimůnkův příběh ukazuje cenu omezení. U Moravce, Kovačiče a Simkaniče mě zajímá, jak vysvětlí své konkrétní volby. Věřím, že nejsem sám, koho by odpovědi na tyto otázky zajímaly.

Václav Moravec

Pokud by váš dnešní obchodní partner jednostranně přestal dodržovat písemnou dohodu, stačilo by vám jeho přesvědčení, že ho už nezavazuje? Co byste od něj považoval za férové — a použil jste stejné měřítko i při spuštění vlastního pořadu během sporu o konkurenční doložku?

Michal Kovačič

Odbory jste s kolegy založili necelých deset týdnů před svým neohlášeným vystoupením. Jak byste veřejnosti vysvětlil, kde v tomto příběhu končila ochrana společných zájmů redakce a začínala ochrana vaší vlastní pozice? A považoval byste stejný postup za férový i u moderátora, s jehož názory zásadně nesouhlasíte?

Ján Simkanič

Jakou míru obezřetnosti podle vás dluží nezávislé médium čtenářům, když těsně před otevřením volebních místností zveřejní politicky citlivou glosu se starší fotografií? A neměla by k této odpovědnosti patřit i ochota odpovědět na konkrétní výhrady stejně věcně, jako to od politiků a institucí vyžaduje samo médium?